Hlavní obsah

Zvukový inženýr Michal Pekárek vzpomíná: Petr Hapka mě nikdy vystřelit nenechal, ale málem mě zastřelil

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Hudební skladatel a zpěvák Petr Hapka by se 13. května dožil osmdesáti let. V dubnu se v pražském Kongresovém centru odehrál vzpomínkový koncert na něj. Záznam z něho odvysílá Česká televize, přičemž na tom, aby měl při vysílání kvalitní zvuk, momentálně pracuje Michal Pekárek. Je k tomu nejpovolanější. Tento dnes dvaapadesátiletý zvukový inženýr a producent spolupracoval s Hapkou od svých jednadvaceti let.

Foto: archiv Michala Pekárka

Michal Pekárek (vlevo) s Petrem Hapkou

Článek

Jak necelých deset let po jeho smrti Petra Hapku vnímáte?

Pro mě byl skoro až pohádková bytost už v době, kdy jsem ho znal jako dítě školou povinné pouze z jeho písniček a z televize. Nebyl bulvár a internet, a co nevyšlo v tehdejších oficiálních médiích, to se člověk o hudebních osobnostech nedozvěděl. To mělo obrovský půvab, protože podobné osobnosti byly obestřeny určitým tajemstvím, v případě Petra až mystikou.

Petra Hapková: Táta mě nevychovával, musela jsem se mu přizpůsobit

Móda a kosmetika

Vnímal jsem ho jako vysokého, charismatického chlapa, který psal písničky a některé i velmi svérázně zpíval. Byl pro mě trochu mystická postava a po svém odchodu z tohoto světa se jí pro mě stal znovu. V nějaké formě tady stále je.

Změnil se váš pohled na něj v době, kdy jste s ním spolupracoval?

Když se mi v jednadvaceti letech poštěstilo mít tu možnost, musel jsem si chvíli zvykat, že je to realita, že se mi to nezdá. Postupně jsem ho začal poznávat jako člověka, který má obrovské spektrum zájmů a hudba je jedním z nich.

Nebyl na ni fixovaný a nebyla pro něho na prvním místě. Spíš si zřejmě v určitou chvíli uvědomil svůj talent, přijal ho a rozhodl se jím sdělovat lidem hezké věci, okouzlovat ženy, a ještě díky němu vydělat nějaké peníze.

Poznal jsem ho i ve fázích, kdy se mu na hudbě moc pracovat nechtělo. Šém, který ho vždy probudil a přiměl tvořit, měl Michal Horáček v podobě inspirativních textů. Případně to byly zajímavé zakázky na filmovou hudbu.

Foto: O2 arena

Petr Hapka a Michal Horáček

Bral své skládání vážně?

Když už se do tvorby pustil, bral to neuvěřitelně odpovědně. V tu chvíli nemyslel na honorář nebo slávu. Pro něj bylo nejdůležitější nahrávat písničky, za kterými si stojí. A bylo mu jedno, co si o tom kdo myslí.

Jaké bylo vaše první setkání?

Proběhlo už v dětství. Můj táta pracoval jako promítač v nahrávacím studiu Ve Smečkách v Praze a Petr tam chodil natáčet filmovou hudbu. Tam jsem ho viděl naživo poprvé. Začátkem devadesátých let pak přišlo vydavatelství B&M Music s nápadem natočit nové album autorské dvojice Hapka–Horáček, které by navazovalo na tituly Potměšilý host a V penzionu Svět. Osud zařídil, že vydavatelství k projektu přizvalo mě, což byl pro mě splněný sen a také zásadní milník mého života.

A tak se začala natáčet jejich první porevoluční deska Citová investice. Já tehdy jako student FAMU pracoval v nově zrekonstruovaném Rudolfinu, kde bylo nejlepší nahrávací studio ve střední Evropě a kde se mělo začít nahráváním partů piana.

Záhy se ale ukázalo, že to místo nebyla dobrá volba. Natáčet se dalo jen na pódiu Dvořákovy síně, a pouze v noci, což narušovalo režim budovy. Ukázalo se také, že se tam nemůže kouřit, jíst a pít. Petrovi se navíc nechtělo každý večer pracovat, byť to bylo domluvené, a tak vydavatelství usoudilo, že je potřeba najít jiné místo.

Nahrávání jsme přesunuli do studia Ve Smečkách. Pro Petra to tam bylo příjemnější, protože tam tehdy nic neomezovalo jeho vášně a neřesti. Já byl učedník, který byl hozený do vody. Točil jsem naostro písničky, které napsala ikona mého dětství. Producentskou roli jsem začal přebírat až později. Petr ke mně měl ale od začátku důvěru a bral mě jako rovnocenného parťáka.

Jednal tak s každým?

Jednal tak s lidmi, které měl rád. Zvykl si na mě tak, jako si zvykl na svého opraváře aut, veterináře a další. Vznikl z toho přátelský vztah, nakonec se stal kmotrem mého syna. Já si musel chvíli zvykat, on si zvykl hned.

Měl v sobě vášeň k hudbě?

Ano, obrovskou. Že se mu někdy nechtělo skládat, bylo dáno tím, že měl hodně zájmů, a asi i tím, že instinktivně tušil, že ten den žádná inspirace nepřijde. Jinak na sebe byl nesmírně náročný.

Vzpomínám si třeba, že pianový základ v písních Dívám se, dívám nebo Kocour se schoulil na tvůj klín, což jsou skladby, které mají kolem čtyř minut, jsme nahrávali víc než desetkrát v rozmezí několika měsíců. Teprve pak vznikla verze, se kterou byl spokojený. Byl totálně zapálený pro věc a bylo mu jedno, jak dlouho na ní bude dělat.

Myslím si také, že měl nějakou zvláštní dohodu s pánem Bohem. Měl talent, který se jen tak nevidí.

Hapka pracoval převážně v noci. Bylo těžké přizpůsobit se jeho režimu?

V době kolem desky Mohlo by tu být i líp, která vyšla v roce 2001, nám už počítačové technologie dovolily postavit malé studio u něj doma na Okoři. Začal jsem za ním jezdit, mám za sebou tisíce cest tam a zpět.

Některé výlety však byly zbytečné, protože mi po mém příjezdu řekl, že se mu pracovat nechce, ač jsme byli domluveni. Hráli jsme tedy scrabble, dívali se na filmy pro pamětníky, šel jsem s ním na střelnici anebo jsem jel domů.

Vše jsem přizpůsoboval jeho režimu, který je všeobecně známý. Spát chodil v šest sedm hodin ráno a vstával po obědě. Můj životní režim to úplně obrátilo, ale nelituju toho. Pro rozmary mimořádně talentovaných lidí mám pochopení.

Jeho autorský rukopis byl charakteristický, což v důsledku vedlo k tomu, že si písně byly do jisté míry podobné. Nevadilo vám to?

Každý skladatel má svůj rukopis. Pokud se celoživotně vzdělává, cvičí na nástroj, u kterého hudbu skládá, má větší možnosti psát různým způsobem a jeho rukopis není tak jednoznačný. Jak jsem řekl, pro Petra nebyla hudba všechno, takže na svých skladatelských a interpretačních schopnostech nijak nepracoval.

Ale myslím, že jeho rukopis je víc rozpoznatelný ve filmové hudbě. Pokud se zaměříme na písničky, je škála mnohem širší. Písně V penzionu Svět, Stáří, Rozeznávám, Berná mince, Bude mi lehká zem, První noc v novém bytě, Neodolatelná nebo Díkůvzdání jsou ikonické rádiové hity a toho filmového Hapku v nich nenajdete.

Jaký byl, když jste nepracovali na hudbě?

Byl nad věcí, s ničím si moc nelámal hlavu a nikdy nebylo jasné, co se při setkání s ním stane. Bylo to zábavné a inspirativní, ať už to bylo chápáno pozitivně, nebo negativně. Fascinovala mě jeho forma bohémství. Trochu negativně jsem jen vnímal to, jak se všechno přizpůsobuje jeho potřebám a náladě. Vždy zůstal sám sebou.

Naučil vás střílet?

Vystřelit mě nikdy nenechal, ale málem mě zastřelil. Zažil jsem totiž období, kdy měl pro zbraně obrovskou vášeň. Bylo to v době natáčení desky Mohlo by tu být i líp. Míchali jsme ji v roce 2001 v úplně novém studiu Michaela Kocába v pražské Troji dřív, než tam něco stačil udělat sám Michael. Přesto byl pro to, abychom tam novou desku smíchali. Dal mi klíče a my se tam na tři měsíce zabydleli.

Jednoho večera, zrovna jsem dodělával písničku Kocour se schoulil na tvůj klín, přijel Petr ze střelnice. Byl nadšený, jak skvěle si zastřílel, a chlubil se, že si koupil ruskou malorážku, kterou přivezl zabalenou v takovém mastném papíře. Nestihl si z ní prý ještě vystřelit, a tak se mě zeptal, jestli by mi nevadilo jít s ním ven a on že si vystřelí jen tak do vzduchu.

Venku namířil na komín domu a vypálil. V tu chvíli se rozhoukal alarm v celém domě, což nás pořádně vylekalo. Když přijela bezpečnostní služba, dělali jsme, že o ničem nevíme.

Takže to skončilo bez průšvihu?

Vůbec ne. Petr seděl ve studiu na gauči za mixážním pultem za mými zády a na něm měl rozložené zbraně, se kterými toho dne střílel. Čistil je, doslova se s nimi mazlil, a sáhl i po nové malorážce. Po výstřelu venku z ní vyndal zásobník, ale jeden náboj, který nahradil ten vystřelený, v ní zůstal. On si to neuvědomil a zbraň mu při manipulaci ve studiu vystřelila.

Strašně jsem se vylekal, a on, když jistil, že žijeme, se strašně smál. Pak jsme snad půl hodiny hledali místo, kde skončila kulka. Objevili jsme ji nějakých deset centimetrů od stojanu s drahými Kocábovými nástroji a pět centimetrů od prosklených dveří. Našli jsme ji ve futrech, které doslova provrtala.

Pro mě to byla strašná ostuda. Můj hudební idol málem zničil studio jiného mého idolu. Vůbec jsem nevěděl, co s tím.

Nakonec jsem vyluxoval třísky odpadlé z futra a jeli jsme do Tesca do Letňan koupit tmel, abychom díru ve futrech zatmelili. Říct to Michaelovi neměl odvahu ani jeden z nás. Já mu to řekl až po Petrově smrti.

Foto: archiv Michala Pekárka

Michal Pekárek ve studiu

Zlobil se?

Divil se, proč jsme mu to neřekli dřív. Petra měl opravdu moc rád, a považoval to tedy za výbornou historku. Když jsem se ho ale zeptal, co by na to řekl tenkrát, přiznal, že by nás asi okamžitě vyhodil, ať jdeme míchat jinam.

Jak se projevovala Hapkova vášeň pro kočky?

Často pro něj byly víc než hudba, někdy jsem měl dokonce pocit, že jsou pro něj víc než jeho děti a partnerky. Přítomnost koček byla zřejmá už u vchodových dveří. Měl jich asi třicet, ale v bytě bydlely jen asi tři vybrané. To stačilo na to, aby to bylo dost cítit. Přesto se Petr vždycky zdvořile zeptal, jestli tam ty kočičky nesmrdí. Smrděly, a strašně.

Vzpomínám si na to, když skládal hudbu k televiznímu filmu režiséra Milana Cieslara a měl dodat ještě nějakou písničku. Odkládal to a vymlouval se, že na tom můžeme dělat teprve tehdy, až já přijedu na Okoř. Když už to bylo nevyhnutelné, zavolal mi, abych přijel, protože za ním jede Milan Cieslar a na písničku si počká.

Když jsem dorazil, Milan už tam čekal. Měl však alergii na kočky, a tak byl k nepoznání opuchlý a špatně se mu dýchalo. Písničky se dočkal, ale jsem si jist, že pak jel z Okoře do nemocnice, aby mu píchli kalciovku. Na Okoři to prostě nebylo pro každého.

Za jakých okolností jste se dozvěděl o Hapkově smrti?

Pětadvacátého listopadu 2014 mi to v podvečer zavolal zpěvák Franta Segrado, který už bohužel také není mezi živými. Věděl jsem předtím, že na tom Petr není dobře. Měl Alzheimerovu chorobu a po operaci zlomeného krčku, kdy mu píchli omylem plnou dávku narkózy, se jeho stav zhoršoval.

Já ho ale v posledních měsících neviděl. Nebyla příležitost a možná jsem se toho setkání i bál. Chtěl jsem si ho zachovat v paměti v plné síle. Jako mystická bytost tu se mnou vlastně pořád je.

Jeho hudba šla přímo do duše, zaznělo na vzpomínkovém koncertě na Petra Hapku

Hudba

Naďa Válová pokřtila poslední písničku Petra Hapky

Vaše zprávy
Související témata:
Michal Pekárek (zvukař)

Výběr článků

Načítám